Dva typy žen.

Pokud jste čekaly test, tak žádný nebude. Můžu Vám nabídnout pouze malé pochopení, pro některé snad i úlevu. Pro mě to byla neskonalá úleva. Nejsem Luna, ale Venuše.

Je to stejné jako když se do rodiny černých havranů narodí bílá vrána. Bílá vrána se snaží být jako ti černí havrani a prostě to nejde. Začne mít pocity méněcennosti, rodina ji nepřijímá, cítí se nemilovaná. A ptá se: Proč jste tak jiní? Proč mě nemilujete? Ale nic se nestane. Je to stále horší.

Jednoho dne se bílá vrána koukne do zrcadla a zjistí, že není černá jako její rodiče, ale je bílá. A najednou zjistí, že ne oni jsou jiní, ale já jsem jiná. A prostě ji nezbývá nic jiného, než to přijmout. Pak ji dojde, že se nemůže stát černým havranem, protože je bílá vrána. Uleví se jí a začne žít život bílé vrány. Najde svůj směr, svůj způsob. Roztáhne křídla a začne využívat svůj potenciál. A tak jsem to měla já se svým ženstvím.

Představovala jsem si, že žena je ta éterická, štíhlá víla, co lítá v oblacích. Neustále jsem na ty ženy koukala a snažila jsem se jim přiblížit. Stát se tou éterickou, submisivní ženou, ale pro mou praktickou povahu to bylo téměř nemožné. Pořád jsem se ptala: A co bude dál? To mi přece nestačí. Říkejme této mojí představě třeba Luna.

Luna je éterická žena, která žije ve svých snech, představám, na jakémsi obláčku. Je to žena více submisivní, pečující, opatrující. Své děti jemně opečovává. Zřejmě velmi často miluje poezii, hudbu, umění. Je jemná, ve svých pocitech. Zahleděná více do sebe a své rodiny. Méně utíká do mužské polarity, protože ji to buď ani nenapadlo, a nebo by to bylo příliš namáhavé. Realita je pro ni tvrdá a jaksi nedostupná. Má svůj svět, ve kterém si celkem krásně žije. Ráda přijímá informace a pomocí nich proplouvá životem. Teprve nedávno mi došlo, že takovou ženou být prostě nemůžu. Největší problém byl zřejmě v tom, co budu dělat s tou energií a vnitřní silou, která ve mě kolovala. Pokud jsem se chovala jako Luna, moje energie se začala chovat destruktivně. Ubližovala jsem buď sobě, nebo ostatním. Potřebovala jsem být ženou a přitom nasměrovat svoji energii do něčeho smysluplného a přitom ženského. Většinou, když se začnu ptát, odpovědi přijdou velmi rychle. Začalo to videoklipem Divoška a hned potom jsem šáhla po knize Ženy, co běhají s vlky. A najednou jsem věděla, že to je ono. Jsem prostě Venuše.

Nikdy nebudu tak štíhlá, protože budu mít ty smyslné boky a prsa. A když budu příliš štíhlá, přijdu o ty prsa. Vždy budu vášnivá a pokud pro něco hořím, budu to plamenně obhajovat. Protože nosím v sobě životodárnou sílu, můžu měnit svůj život. Potřebuji tvořit a niterně se vyjadřovat. Potřebuji znát příčiny a souvislosti celého koloběhu.

Nebudu jemně tančit po lukách, ale klidně si zadupu a zakřičím. Někdy nebudu ta jemná a chápající, ale sdělím tu hlubokou pravdu, kterou jsem ve svém pátrání objevila. A nestále se budu měnit, posouvat, pohybovat. Potřebuji se svém životě činnost, změnu a svobodu. Potom budu oddanou ženou. Pokud mi bude kdokoli v čemkoli bránit, budu Xenou na výpravě.

A děti? Své děti do určitého věku chráním, ale vstup do reality jim neusnadním. Jsem chápající, soucitná, ale přes hranice nelze přejít. Ještě si nejsem příliš jistá, jestli jsme tímto archetypem celý život, nebo je možné v životě potkat Lunu i Venuši. Možná, že některým Lunám kouká z očí divoška a Venuše se občas vydá na výlet do svých snů a představ, ale to je život. Někdy zamíchá vše, tak jak je potřeba. Možná, že jsou i jiné typy žen, jen jsem je ještě nezahlédla. Už víte, kdo jste vy?

Jisté pro mě je, že Venuše má ráda po svém boku Marse – bojovníka. A Luna? Že by se vydala za Sluncem?